Ještě než umřu – Downhamová J.
Anotace - Sedmnáctiletá
Tessa má stejné pocity, touhy a plány jako její vrstevníci. Na jejich
uskutečnění má ovšem podstatně méně času. Trpí leukémií v pokročilém stadiu a v
takovém rozsahu, že není možná žádná další léčba. Tessa se smiřuje s
neodvratným osudem svérázným způsobem: sepíše si seznam věcí, které by ještě
chtěla stihnout, dokázat, zažít, a pokud jí zdravotní stav dovolí, pustí se
bezhlavě do jejich plnění.
Hluboká a
pochopitelná lidská touha chovat se někdy jinak, než je běžné, porušit zákony,
prožít skutečné dobrodružství, bláznivě se zamilovat, uniknout ze všednosti a
konvencí se v kulisách umírání a omezeného času mění v napínavý a překotný boj
o holé přežití, o samou podstatu lidské existence. Intenzivní příběh odkrývající
pozadí zamotaných rodinných vztahů, skrytých bolestí, příběh o rodičovské,
sourozenecké a partnerské lásce, příběh o smíření a pomíjivosti všedních
problémů promlouvá svou neúprosností, nesentimentalitou a jednoduchostí ke všem
generacím čtenářů.
Tak tuhle
knihu jsem vybrala z 11 nej od Neoluxoru pod článkem Hvězdy nám
nepřály. Šla jsem po ní s vědomím
sebetrýznění.
Hlavní
hrdinka se utápí v odevzdání a střídají se u ní záchvaty boje. Čiší z ní, hořkost nad nespravedlností
nemoci. Chtěla by být zdravá, ale jelikož to nejde, plive kolem sebe jed, dělá
blbosti a trucuje jako puberťačka. Nikdo se jí nemůžeme divit. Některá její
přání než umře, jsou celkem dětinská a já měla pocit, že některé dělala jen
proto, aby je zažila, i když jí třeba nenadchly. Hodně je tu znát, že nemá co
ztratit, tak se snaží žít, co to jen jde… A zažívá karamboly, některé úsměvné…
Postupem
knihy se potápíte, jdete hloub. Tessa mi začala být víc sympatická. Ty její
vzteky, síla boje, touha žít i přes nemoc… Postoj rodiny, jejího otce by jí
mohl závidět téměř každý. Praštěný
Bráška co si hraje na hrdinu. Celý postoj rodiny i její lásky…
Kniha se
četla sama, čím dál jste šli tím více jste byli zvědavý, co dalšího šílenýho
děvče vymyslí. Jen jsem překvapená sama sebou. U takových knih nemám nikdy oči
suché… až teď. Nevím proč, ale ty poslední stránky ve mně nevzbudily smutek,
ale úlevu. Možná to beru ze zvláštního pohledu. Prostě mi spadl kámen ze srdce.
Jako bych jí přála, aby už měla klid, věděla, že neodchází sama, ale i
s čtenářem, ve kterém to zanechá hluboké pocity. Hrdost nad tím, že
bojovala seč jí síly stačili, ač po svém…
Kniha se mi
líbila, proti jiným právě tím, že se nevzdala života do posledního dechu. Ve
většině knih co jsem na tohle téma četla se vzdali, smířili… Ale Tessa ne…. Má
můj vroucný obdiv….
Žádné komentáře:
Okomentovat